DENÍK od Gerta

---

Úterý 3.8.

Odjezd z Brna proběhl včas a podle plánu. Ujišťování rozených optimistů o tom, že autobus bude poloprázdný, se ukázala jako lichá. Autobus byl zaplněn do posledního místa. Usazeni tak pohodlně, jak se jen dalo, jsme jeli na jih přes hranice 5 států do Istanbulu.

Středa 4.8.

Řidiči společnosti Parlak milovali rychlou jízdu, a tak jsme rumunsko-bulharské hranice překračovali s 4,5 hod. předstihem. Naopak v Bulharsku se tempo zvolnilo, před tureckou i za tureckou hranicí jsme čekali po hodině, prý abychom do Istanbulu nepřijeli moc brzo. Na čáře nakupujeme vízum, vynášíme batohy z autobusu, vzápětí nakládáme – Turci jsou i ve 3 hod. ráno bdělí a ostražití.

Čtvrtek 5.8.

Do města na Bosporu přijíždíme v 6³⁰. Metrem odjíždíme hledat lacinou íránskou cestovku v oblasti kolem zastávky Laleli. Nejprve nacházíme několik tureckých, kde nám Turci s tváří živořících dobráků nabízejí odvoz do Teheránu za $33 na osobu. Tyto laskavé a jistě dobře míněné nabídky odmítáme a v kanceláři cestovky TEHRAN TOUR nakupujeme lístky za $20. Necháváme si tam batohy a odcházíme na obhlídku města. Ač obuti do sandálů (nebo snad právě proto?), jsme obtěžováni čističi bot. Kromě nich a vlezlých obchodníků si v ulicích města vydělávají na živobytí četní metaři, svádějící svůj marný boj s odpadky.

Před 2 lety jsme obcházeli istanbulské památky s kartou GO bez placení nebo za symbolickou cenu. Letos žádná karta nezabírala a např. za vstup do chrámu Hagia Sofia se platilo $4-5 za hlavu. Časy se mění – možná, že bude ještě hůř.

Kolem poledne vyrážíme směrem na východ do Teheránu. Většinu balkánských a tureckých cest vroubí jako ozdobná krajka sbírka odpadků; takže když nás po dvou hodinách jízdy zdržela závada, stáli jsme u regulérního smetiště z použitých kelímků, pohozených pneumatik, jeřábů, jakož i jiných věcí, které už turecké hospodářství nepotřebuje.Potom přichází další zdržení v zácpě, navíc jsme píchli. Začíná být jasné, že to nebude náš autobus, který dorazí do Teheránu v sobotu ráno.

V celém íránu mají řidiči autobusů celkem neblahý zvyk; když se někde v noci zastaví, probudí všechny cestující a vyženou je ven. Pak zamknou autobus a jdou do hospody. Když se nám to stalo poprvé, podezřívali jsme řidiče ze zlomyslnosti a ze spolčení se s místním prodavačem kebabu. Teprve později jsme zjistili, že to patří k folklóru, nicméně ani tato skutečnost nás s tím nesmířila.

Pátek 7.8.

Úsvit nás zastihl na cestě. Po třech dnech v autobuse už můžeme spát, aniž by nás ovlivňovaly rušivé vlivy okolí. Tomu, kdo sedí u okna, je horko, protože autobus topí, na ty v uličce zase fouká střešním oknem. Kolem poledne zastavujeme a řidič nabírá do kanystru naftu z načerno udělané nádrže v zavazadlovém prostoru. Takto vybavený autobus může dvakrát přejet celé Turecko bez tankování.

Čím dál na východ, tím víc přibývá tureckých vojáků a symbolů turecké státnosti. Propaganda je silnou stránkou tureckého státu, a tak si můžeme na svazích okolních kopců prohlížet turecké půlměsíce, jakož i turecké nápisy, které promlouvají jasnou řečí: “Tady je Turkovo.”

V pozdním odpoledni projíždíme kolem Araratu, který ohlašuje blízkou hranici. A nejenom on; také íránské ženy a dívky, doposud oblečené normálně, se začínají zahalovat a upravovat svůj zevnějšek podle íránské módy – (černý) pytel s rukávy, na hlavu alespoň šátek. Nyní jsou všichni připraveni vstoupit do hraničního pásma....

......a strávit tam následujících šest hodin!!! Ale abych nepředbíhal; na turecké straně je prvním stanovištěm Health control. Jde tam jen řidič; asi je zdravý, protože jedeme dál. Těsně před čárou musíme všichni vystoupit a jít do budovy. Tam nás čeká fronta u tureckého okénka a vrata, která se otvírají jen občas a do kterých bychom se asi měli dostat. Povedlo se – stojíme v místnosti, která má uprostřed čáru z červených kachlí. To je ta pravá hranice. Na protilehlých zdech visí obrazy Atatűrka a ajatolláha Chomejního – jeden směroval svoji zemi do Evropy a dal jí moderní ráz, druhý ji strhnul zpět a zavedl policejní režim. Nemohou se na sebe ani podívat a tak oba raději koukají na zeď, přestože visí přímo naproti sobě.

U dveří na íránské straně se tísní dav lidí; nevíme, co dělat, takže se tísníme taky. Úkolem každého je vložit pas úředníkovi ve dveřích a čekat, až se vrátí se štemplem a jakýmsi velmi důležitým papírem, který se nesmí ztratit. Teprve pak může jít do těch stejných dveří kolem stejného úředníka, který to vyřizuje.

Nasedáme do autobusu a popojíždíme. Dalším zastavením je místo, kde se prohledává autobus a zavazadla cestujících. Nezbytné čekání, pak nástup na osobní prohlídku; jako cizinci jsme mohli předběhnout, a tak jsme to udělali. Celník nic nekontroloval, jen se formálně zeptal, jestli nevezeme něco zakázaného a pak nás pustil. Během čekání na autobus jsme se osvěžili limonádou ZAM-ZAM PIPI, která nás pak provázela celou zemí. Jak jsme se později dozvěděli, její název je odvozen od studny pro poutníky v Mecce, která je studnicí vší blaženosti. Po odbavení všech cestujících nasedáme do autobusu a projíždíme dalšími třemi místy, kde nám kontrolují pasy (i přes velké úsilí státu je Írán sužován vysokou nezaměstnaností). Pak přistupují veksláci, kteří vydělávají na rozdílu mezi měnovým kurzem oficiálním (3 000 rials/$) a neoficiálním (9 000 rials/$) a zároveň vyrovnávají nerovnováhu mezi nabídkou a poptávkou v systému fixních kurzů. Využili jsme tedy služeb, poskytovaných neviditelnou rukou trhu a směnili jsme v neoficiálním kurzu, který byl pro obě zúčastněné strany výhodnější. Výjezd z hraničního pásma slavíme v hospodě.

Sobota 7.8.

Ráno se probouzíme asi v šest hodin. Jsme u silnice, uprostřed pouště a chybí nám řidiči. Ukazuje se, že autobus opět píchnul, takže řidiči odmontovali kolo, někoho si stopli a odjeli na jih. Naštěstí se brzy vrátili a my jsme mohli pokračovat přes Tabriz do vnitrozemí. V Tabrizu jsme se poprvé seznámili s prodavači ledu. Takový prodavač ledu sedí u silnice, a čeká na kšeft. Jakmile přijede zájemce, většinou autobus, vytáhne kostku ledu a ta mu vyklouzne na zem. Aby to nevypadalo hloupě, tváří se, že přesně to chtěl, a malou sekerkou kostku rozpůlí. Poskok z autobusu pak raději sám vezme led a dá ho do bedny v autobuse; vybere nějaký šroubovák z nářadí, a tím šroubovákem vytvoří z jedné kostky ledu více malých, které rychleji roztají. Studenou vodu posléze nabídne každému, kdo projeví zájem.

Po 56 hodinách jízdy z Istanbulu přijíždíme v sobotu večer do Teheránu. Urychleně se přesunujeme na terminál, ze kterého vyráží autobusy do Ahvázu. Cestou se nás ujal jeden místní mladík, který přislíbil zajistit pro nás lístky. Neznaje místní situaci, požadovali jsme po něm lístky na lepší autobus, než byl ten, kterým jsme přijeli, neboť ten se nám nezdál příliš dobrý. On taky nebyl, ale ve srovnání s íránskými plečkami byl i luxusní. Na naše přání jet opravdu dobrým autobusem místní mladík řekl, že autobus, kterým pojedeme, není sice nejlepší, zato jediný, který ještě ten večer odjíždí do Ahvázu. Shledali jsme to jako dostačující doporučení a zakoupili lístky.

Když jsme vyšli na perón, hned jsme poznali, kolik uhodilo. Design autobusu z let šedesátých, místo klimatizace okýnka a na tachometru nejvyšší rychlost 100 km/h. Autobusu však vyhovovalo tempo mezi 60 – 70 km/hod, pokud ovšem nejel do kopce. Původně jsme se domnívali, že do Íránu se stáhli vraky autobusů z celé Evropy. Později ale převážila teorie, že Írán nakoupil licenci a vyrábí tyto autobusy dodnes.

Neděle 8.8.

Autobus, večer zcela plný, byl po ránu poloprázdný. Sledoval jsem se zájmem styl a bravuru, s jakou řidič rejdil po vozovce a nemohl jsem se ubránit dojmu, že ty dvě věci spolu souvisí. Řidič jel způsobem, jenž i na íránských silnicích vyvolával znepokojení u účastníků silničního provozu a údiv u mužů, postávajících u silnic.

Náš šofér však byl mimořádně schopný; během jízdy si nalil čaj, vypil ho, zapálil si cigaretu a zahájil konverzaci s cestujícími, kteří seděli za ním; zaplatil nějaké dluhy a při předjíždění v zatáčce se žertem popral s kamarádem, kterému se zdál tento způsob jízdy poněkud riskantní. Celkově jsou ale íránští řidiči přátelští a nemyslí tím nic zlého.

O tom jsme se mohli přesvědčit během dopoledne, kdy jsme zahájili družbu v přední části autobusu. Mně se dostalo zvláštní cti, protože jsem si mohl sednout na sedadlo u předního skla hned vedle řidiče, odkud se dalo sledovat dění na silnici z první ruky. Skutečné drama však probíhalo uvnitř autobusu, kde expandovala íránská pohostinnost.

Íránci jsou velmi pohostinní, ale na hygienu podle našich zvyklostí příliš nedají. Řidičův pomocník naléval během jízdy vyprahlým cestujícím čaj. Těm, co neměli vlastní nádobu (většina), podával nápoj v erární skleničce. Při první obchůzce všichni členové naší výpravy odmítli, pak už nás poskok vynechával automaticky. Když jsem ale seděl vpředu, nemohl jsem uniknout přátelskému pohoštění. Íránec projevil chvályhodnou snahu a skleničku vypláchnul zevnitř. Potom se podával v rychlém sledu čaj, pochybná voda, znovu čaj a rajče. Tomu jsem se s vynaložením veškerého úsilí vyhnul, ale fíky, které vzápětí následovaly, jsem odmítnout nemohl. Dobré vychování mi dalo zapomenout na rady z domova, týkající se pochybných zdrojů vody a ovoce, ve kterém číhají na neopatrné turisty drobné a záludné breberky. Posledním bodem pak byla cigareta, zaručeně hygienická, přesto odmítnutá. Blížilo se poledne a teplota v autobuse lehce překračovala 45⁰C.

Na radu domorodců jsme se rozhodli vystoupit už v Andimeshku, kde měly být lepší hotely a snadnější spojení do Sús, kam jsme se chtěli podívat na pozůstatky perského hlavního města.

Hotel byl skutečně výborný. Klimatizace, záchod s koupelnou byly na pokoji a bylo tam čisto – to vše za $2 na osobu. První setkání s postelí a sprchu po 5,5 dnech tedy proběhlo v příjemném prostředí a na úrovni. Odpoledne jsme si zdřímli v příjemném chladu klimatizovaného pokoje (27⁰C), a večer jsme vyrazili zkoumat noční život à la Írán.

Zatímco část výpravy zuřivě telefonovala, druhá část šla obhlédnout nedaleké železniční nádraží; palác, u jehož dveří hlídkovali dva vojáci a ve kterém nebyla ani noha. Vojáci si chtěli pohovořit s cizinci (tak jako každý Íránec), neuměli však anglicky, takže i přes dobrou vůli na obou stranách se konverzaci příliš nedařilo a zelení mužíci si nás po několika nedorozuměních začali podezřívavě prohlížet. Raději jsme ustoupili, aby nám nebyly přičítány nějaké zlé úmysly a vrátili jsme se do bezpečí telefonní stanice, kde bylo mezitím navázáno spojení s domovem.

Ten večer jsme se také poprvé seznámili s íránským hamburgerem, což je půlka veky, do které se šikovné obsluze většinou podaří nacpat kromě dvou placek z masa taky nějaké to rajče a slané okurky.

Pondělí 9.8.

Ráno jsme vstávali v 6⁰⁰, neboť jsme měli připravený nabitý program. Dolmušem jsme vyrazili do Sús. Při nástupu do tohoto vozidla, tak důvěrně známého z Turecka, jsem se zaradoval, protože místa k sezení nebyla ještě všechna obsazena. Neradoval jsem se dlouho, protože chvíli po nás nastoupilo ještě pár místních žen. Jedna z nich mě vykázala z mého sedadla, ačkoliv na něj neměla žádný nárok. Aby mi to nebylo líto, našla pro mě místo k sezení na již zcela obsazené zadní lavici. Cesta do Sús však netrvala dlouho.

Přímo v Súsách je možno podívat se do tzv. ancient city; stojí za to přesvědčit se, že tam není vůbec nic k vidění, kromě dostavených negativů základů a hradu z minulého století. Nahlédnete-li do kterékoliv knihy, zabývající se perskou historií, pak zcela jistě uvidíte nádherné obrázky památek právě z tohoto místa s poznámkou ”Louvre”. Francouzi byli nečekaně důkladní a v celém prostoru jsme našli jen kus sloupu a kamenného dvoukoně. Jediná věc, kterou můžete obdivovat, je hrad, který postavili Francouzi na ochranu vykopávek. Můžete ho však obdivovat pouze zvenčí, neboť vstup dovnitř je zakázán.

Z tohoto místa odcházeli zklamáni i ti členové výpravy, kterým jinak jejich bujná fantazie dovoluje rozplývat se nad kdejakým kusem kamene a kteří při pohledu na velmi skromné zbytky zdí dokážou hovořit o velkoleposti a slávě zašlých říší. V tomto případě však odcházeli s nadějí, že jinde to bude lepší. Všichni jsme doufali, že náš další cíl, Choghá-zambíl, bude místem, kde se budeme moci ponořit do představ o zašlých časech a kde budeme mít co obdivovat.

V tomto směru jsme nebyli zklamáni. Z původní pětipatrové stavby zbyla sice jen tři patra, přesto to byl skutečný historický monument. Nejdřív jsem byl trochu překvapen, jak je možné, že ho Francouzi neodvezli. Bylo to prý proto, že celý zikkurat byl schován v kopci hlíny a velmi dlouho o něm nikdo nevěděl. To rozptýlilo moji obavu, že se jedná o nevýznamnou památku a prohlídce jsem věnoval pozornost, kterou si toto dílo zasluhovalo.

Po návratu do Sús následoval přesun do Ahvázu, odkud jsme chtěli co nejdříve odjet do Shirázu. Okap nás upozorňoval na to, že v tomto městě, srovnaném během íránsko-írácké války se zemí, vůbec nic není; nepodařilo se mu však vystihnout skutečnost zcela přesně – Ahváz je zcela nezajímavé město, ve kterém je strašlivé vedro. Dokonce i v průvodci je označován jako jedno z nejteplejších míst v Íránu, které je navíc díky své blízkosti moře vlhké.

Dálkové linky v Íránu jezdí ve většině případů přes noc. Pro nás to znamenalo čekat až do večera ve městě, kde budovy byly mladší a nevzhlednější než kdokoliv z nás. Prohlídka místních zajímavostí začala a skončila v nádražním bufetu, ve kterém bylo příjemných 36⁰C, a ze kterého nás vyhostili ve tři odpoledne, protože zavírali. Zbytek dne jsme byli nuceni přečkat v nádražní budově, ve které se několik osamocených klimatizačních jednotek snažilo o nemožné – snížit teplotu v budově, jejíž průchody byly otevřeny dokořán.

Je-li v celém Íránu cizinec považován za nesmírně zajímavý objekt pozorování, v Ahvázu to platí dvojnásob. Okap s Keprníkem, kteří se nejvíce stýkali s domorodým obyvatelstvem, se zašili ve velmi dobře klimatizovaných kancelářích autobusových společností, kde seděli za přepážkou a sloužili jako živá reklama. Ostatní odpočívali v nejrůznějších polohách na galerii. Lenivé odpoledne odplynulo a my jsme se vydali na perón, kde byl přistaven autobus a jedna neodbytná žebračka, která k naší velké hrůze nastoupila s námi do autobusu. Svým vzhledem připomínala Polednici – malá, snědá, tváře divé, pod plachetkou osoba, atd. Naštěstí se ji poskokovi podařilo vystoupit, a my jsme se si mohli začít uvědomovat další rány osudu, které na nás dolehly.

Íránci si potrpí na přesný zasedací pořádek. Když řidiči ukážete jízdenku, posadí vás na to jediné správné místo, ze kterého se nesmíte hnout. My jsme dostali z 6 míst 4 ”na kole”, což znamená, že dva lidé jedou celou cestu s pokrčenýma nohama a další dva si mohou natáhnout nohy do uličky, pokud je ovšem zároveň dokážou ohnout do strany. Po hodině a půl jízdy s pokrčenýma nohama jsem byl naprosto nepříčetný a kdyby si Klokan neustlal v uličce a neuvolnil mi tak vedlejší místo, asi bych si své nohy musel narovnat způsobem, při kterém by došla k úhoně část autobusu a který by u cestujících asi vyvolal nelibost. Keprník, druhý nejhůře postižený však takové štěstí neměl, ale projevil pozoruhodnou trpělivost, a přečkal celou noc bez následků. Hrdina! Dokonce dokázal být příjemný na malou íránskou holku, která seděla před ním, neustále se otáčela a obdivovala naše zjevy. Celou jízdu brala jako safari naruby, ve kterém všední svět zůstává venku a zvířátka se stěhují za dětmi dovnitř. Pak se ale ohlédla i její matka a holka byla odstěhována o několik sedadel dopředu.

Úterý 10.8.

Ráno jsme dorazili do Shirázu, kde jsme chtěli poprvé prodloužit víza. Cesta s tranzitním vízem je vždy sázkou do loterie. Od jiných hazarédrů však přicházeli informace, že prodlužování víz by rozhodně nemělo být problémem. Proto jsme byli připraveni na optimistickou variantu, ve které sehrával hlavní roli se vším svolný úředník, u kterého jsme hodlali vymoci prodloužení alespoň o 15 dní. Bohužel, tato persóna se do místa děje nedostavila a sehnaný záskok neměl požadované kvality, takže krátce po osmé hodině ranní se v prostoru ”Alience bureau” odehrálo skutečné drama. Podařilo se nám získat prodloužení o pouhých 5 dní a příslib druhého prodloužení v Kermánu či Esfahánu. Tato komplikace zničila náš původní cestovní plán. Rozhodli jsme se dopoledne vyrazit na prohlídku Shirázu, odpoledne po vyzvednutí pasů (prodloužení vyřídili během tří hodin) navštívit Persepolis a večer odjet do Kermánu.

Skrz shirázský bazar míříme ke svatyni Boghe-yé Sh..h-é Cher..gh. Velké n./dvoří, na jehož obvodu jsou dvě svatyně, zevnitř odshora dolů vyložené drobnými sklíčky. Do obou svatyní mohou cizinci, ale musí se tak jako každý zout a nesmí fotit.

Před vchodem do areálu lze obdivovat krátký propagandistický comix, čerpající z událostí íránsko-írácké války. Bohužel není jasné, zda číst zleva doprava nebo zprava doleva, takže se nabízejí hned dva různé výklady a dvě různá ponaučení.

Vrátili jsme se bazarem k pevnosti v centru, kde jsme podle instrukcí v průvodci chtěli najít nějakou oficiální směnárnu s výhodným kurzem. Neuspěli jsme, zato jsme záhy narazili na veksláky, se kterými byla radost jednat. Peníze měli napočítané a svázané, takže nebýt naší nedůvěry a dlouhého přepočítávání 180 bankovek, celá akce mohla proběhnout v několika málo vteřinách. Ke cti jejich nelegálního počínání slouží to, že se nás nepokoušeli obrat pomocí nějakých nesmluvených manipulačních poplatků, jak tomu v Orientu často bývá.

Shiráz je město vyhlášené svými parky. I zachtělo se nám do jednoho takového podívat. Okap tedy v průvodci našel namátkou jedno jméno, které opakoval taxikáři tak dlouho, dokud se nerozjel. Taxikář nejdříve nevěděl, do kterého parku to vlastně chceme, o to důrazněji nám však potom tvrdil, že už tam určitě jsme. Zatímco Okap a já jsme s ním jeli ještě pro pasy na úřad, ostatní tam zůstali, že prý na nás počkají ve stínu uprostřed zeleně.

Na úřadě jsme se za všechny podepsali jejich jmény a vrátili se ke svým kamarádům. Ti nás už očekávali ve stínu mezi hromadami písku a betonovými obrubníky, protože ve slavném parku právě probíhala rekonstrukce. Nic nás tam nedrželo, a tak jsme rychle odcházeli vyměnit shon íránského stavebního ruchu za zážitky, plynoucí z ruchu cestovního – vyrazily jsme do Persepole.

Z terminálu vyráží dolmuše hned poté, co se zaplní. Naše výprava byla v zaplňování opravdu dobrá, takže jsme vždy odjížděli nejpozději do 5 minut od okamžiku, kdy jsme nastoupili a zmenšili tak počet opravdu volných míst na minimum. Jízda do vesnice poblíž Persepolis trvala asi 40 minut, k samotné historické památce bylo třeba dojet taxíkem.

Komplex v Persepolis je i přes řádění archeologů zachovalý až zaplněný, a rozhodně je tu mnoho k vidění. Stavělo ho několik perských králů a zbořil Alexandr Veliký (ale to se dá říct o většině měst, se kterými přišel do styku, takže to není žádné senzační odhalení). V prostoru se též nalézá muzeum, do kterého prý nemá cenu chodit, což nám sdělil Okap, kterého jsme tam vyslali, aby usoudil, zda vysoká cena vstupenky odpovídá množství vystavených střepů nebo alespoň výkonu klimatizace. Za celým komplexem je do skály vytesaná hrobka. Vedle vchodu do areálu je přístroj s chlazenou vodou a ze země trčící kohoutek s vodou teplou. Přístroje s chlazenou pitnou vodou jsou u veřejných budov po celém Íránu a lze z nich bez obav pít. Osvěžili jsme se a omyli, před námi byla noční jízda do Kermánu.

Po návratu na shirázský terminál jsme si čekání na odjezd krátili lelkováním, což je činnost v Íránu velmi oblíbená, zejména u mužů. Naše výprava dokonale zapadla a zároveň pomohla vytvořit v postupujícím soumraku neopakovatelnou atmosféru podvečera, ve kterém se všechny společenské aktivity přesouvají na volná prostranství, nejlépe na trávník. V tomto jedinečném prostředí jsme v tichosti rozjímali nad problémy celého světa a nad tím, jak dosáhnout všech ušlechtilých cílů, kterých dosud dosaženo nebylo. A jistě bychom vše vyřešili a všeho dosáhli, kdyby nás nevyrušil metař, jehož jediným cílem bylo zamést pod lavičkou, na které jsme seděli, což dával najevo pobuřujícím a nevhodným způsobem. Tato omezenost lidského ducha nás zarmoutila a raději jsme odešli.

Na peróně již byl přistaven náš bus; první a bohužel taky poslední klimatizovaný autobus na vnitrostátní lince. Vnější i vnitřní úprava však jinak ničím nevyčnívala z průměru íránských autobusů – tedy až na jednu maličkost. Video. Hned po odjezdu se poskok vrhl obsluhovat tento přístroj s dychtivostí, která mnohé napovídala. Se zájmem jsme sledovali jeho horlivé počínání a tajně doufali, že v zápase s moderní technologií neobstojí. Záhy se ale ukázalo, že přístroj má příliš málo knoflíků na to, aby se dříve či později netrefil, takže jsme byli nuceni shlédnout íránský akční film. Byl o budoucím hrdinovi revoluce, jeho kamarádovi a dceři šáhova generála, která narozdíl od svého otce věděla, na čí straně je pravda. Hrdina revoluce bojoval statečně a vždy se zvedl ze země, přestože ho několikrát kopli do (mimo jiné) dost citlivého místa. Po jeho vítězství se k němu připojí sirota po generálovi a tento tragický prvek pak završí mrtvý, ale věrný kamarád.

Tu noc jsme spali jako zabití.

Středa 11.8.

Do Kermánu jsme dorazili brzy ráno a hned jsme začali shánět lístky do Bamu, odkud bychom byli rádi sledovali zatmění Slunce. Podařilo se nám sehnat lístky na 8⁰⁰ a protože bylo ještě dost času, vydali se ti momentálně aktivnější – Keprník, Okap a já – do centra. Chtěli jsme shlédnout křesťanský kostel, který se v tomto městě nalézá, a podívat se po městě, čili zevlovat a štatlovat. Hned za prvním rohem stála kasička vzájemné sociální podpory. Nebylo na tom nic divného, protože tyto schránky se nalézají skutečně všude a často ve více exemplářích na jednom místě; ale tato kasička kupodivu neměla ve svém okolí žádného Íránce, kterého by se mé počínání mohlo dotknout, a proto jsem si ji vyfotil. Je to jeden ze symbolů země. Bylo překvapující, že stát shromažďuje peníze zrovna tímto způsobem a vzhledem k množství kasiček jsme považovali tuto státní akci za prodělečnou. Na základě později zjištěných informací byl tento názor poopraven: akce může být výdělečná, ale jen pro toho, kdo provozuje vlastní schránku, a jen do té doby, než mu na to přijdou.

Cestou do centra Kermánu jsme neviděli žádnou pamětihodnost a ten kostel se taky ne a ne objevit. Nakonec jsme usoudili, že se skrývá v zahradě za zamčenými dveřmi (to aby bylo možno se po návratu na nádraží pochlubit neobvyklým zážitkem a celé výpravě tak dát zdání úspěchu). Dveře byly vyfoceny a my se rychle vraceli na nádraží ve snaze nezmeškat autobus. Abychom předešli panice, najali jsme taxíka a rychle se vrátili ke zbytku výpravy. Ale to nebylo třeba. Autobus odjel až po deváté.

Protože autobus mířil do Zahedánu, bylo zapotřebí přepravit z křižovatky, kde jsme byli vysazeni, do města Bam, které bylo stranou hlavní silnice. Najatý taxikář nás odtud dovezl až k hotelu Ali-Amir, který byl doporučován v průvodci. Pokoje byly hezké a čisté, jenom pod pojmem air-conditioning si nikdo z nás nepředstavoval vrtuli u stropu. Ale takové drobnosti nikoho z nás v tu chvíli netrápili, nejdůležitější byly postele – už jsme skoro nevěděli, jak vypadají.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali ulicemi do staré pevnosti Argé-Bam. Původně chránila pramen a oázu. Když pramen vyschl, pevnost se vylidnila a zpustla. Pak se pramen opět obnovil, ale oáza byla nově vystavěna opodál, takže ze starých hradeb vidíte na široký zelený pás palem, který v sobě ukrývá nový Bam. Prostor uvnitř hradeb na nás zapůsobil a touto cestou bychom rádi návštěvu tohoto místa doporučili. Nám se navíc podařilo v tomto místě shlédnout 100 % zatmění Slunce. I tuto podívanou vřele doporučujeme!

Znaveni množstvím zážitků, odešli jsme do hotelu a uložili se do postelí. I to byl svým způsobem zážitek, protože od odjezdu z Brna to byla teprve druhá noc v posteli. Bylo v nás pevné odhodlání vychutnat si každý okamžik v poloze vodorovné, což se nám opravdu podařilo.

Čtvrtek 12.8.

Když jsme ráno kolem půl deváté odcházeli z hotelu, majitel nám přátelsky prozradil, že autobusy z Bamu do Kermánu odjíždějí v 6, 7 a 8 hodin ráno. Poděkovali jsme mu za poskytnutou informaci a šli shánět taxi, které by nás přepravilo na hlavní tah Zahedán – Kermán, kde by snad mohla něco stopnout i naše výprava, i když vzhledem k počtu a vzhledu se to nezdálo příliš pravděpodobné.

Taxíků jsme využívali poměrně hojně, neboť to byl laciný a zároveň rychlý dopravní prostředek, vhodný pro krátké přesuny v neznámých městech. Většinou jsme jezdili v jednom taxíku, kam se všech šest členů výpravy krásně vešlo, zvlášť když se batohy vezly v otevřeném kufru. Dokonce nebylo třeba vysazovat či omezovat řidiče, který tak měl volné pole působnosti. V radosti nad tím, že se jeho vrak dostal do vyšší váhové kategorie, nás pak provezl městem nadstandardní rychlostí, nebo se o to alespoň pokusil. S obsazeností taxíku nebyly problémy, protože v Íránu funguje tzv. ”shared” taxi, což znamená, že se do taxíků přistupuje stejně jako do tramvaje – kdo se vecpe (a zaplatí), ten jede.

To ráno v Bamu jsme se rozhodli najmout do svých služeb taxíky dva a pohodlnou a důstojnou jízdou zahájit tuto etapu cesty. Seděl jsem úplně sám na předním sedadle a měl jsem ho celé jen a jen pro sebe. Ale netrvalo to dlouho. Asi po dvou minutách jízdy mávl na taxikáře místní voják a začal přistupovat. Místo toho, aby si sednul dozadu, kde se po celé šířce vozidla rozvaloval jen Koala s Okapem, rozhodl se sednout si na přední sedadlo, které jsem až do té chvíle považoval za obsazené. Takže z příjemné jízdy nebylo nic, o nějaké důstojnosti ani nemluvím. Když vystupoval, ani se nerozloučil; jako bych já mohl za to, že se mu nesedělo pohodlně. Kromě toho byl tak roztržitý, že zapomněl zaplatit.

Taxikář nás vysadil na křižovatce hlavní silnice, kde bylo docela rušno a kde stálo hned několik autobusů. Protože byly všechny stejné a nebylo tedy z čeho vybírat, nasedli jsme do nejbližšího a plynule pokračovali do Kermánu.

Na kermánském terminálu byly zakoupeny lístky do Yazdu, významného a starého města se zoroastrijskými památkami. Zakoupili jsme lístky na autobus, který odjížděl téměř vzápětí, tzn. asi za půl hodiny. Čas zbývající do odjezdu jsme pak vyplnili nenáročnými činnostmi a drobnými radostmi všedního dne. Prodavače ve vedlejším bufetu jsme zbavili starostí, co s neprodanými hamburgery a taky jsme se ze zájmu podívali do nedaleké banky. Mezitím se po nádraží rozkřiklo, že jsou tu nějací exoti; nejdřív se s námi přišlo seznámit pár místních žebráků. Nevypadali jsme o moc líp než oni, takže na nás ve věci almužny příliš nenaléhali. Pak přišel Íránec z nedaleké čajovny, že prý máme přijít posedět. Je to sice obvyklý obchodnický trik, ale ten muž vypadal tak důvěryhodně a pohostinně a v rámci možností i nezištně, že jsme se přesunuli o 50 metrů dál před jeho krámek. Tam u stolu ve stínu seděl domorodec, povoláním řidič autobusu. Přisedli jsme a konverzovali. Uměl velmi dobře anglicky a byl docela vzdělaný, mimo jiné věděl o rozdělení Československa. Jak jsme pochopili, rád hovořil s turisty. Taky to byl motorkář; chlubil se tím, že má doma Jawu a další dvě/tři motorky v pojízdném stavu. Nabízel nám je s tím, že se na nich můžeme projet po okolí. Bohužel nebylo dost času, takže tuto příležitost přenecháváme těm, kteří se vydají v našich stopách.

Yazd je město proslulé svými cukrovinkami. Do Yazdu jsme se všichni těšili. Do Yazdu nás autobus dovezl v podvečer. Byl čtvrtek a protože jsme se obávali, že by nás v pátek mohli omezovat v přístupu do mešit,vyrazili jsme po zabydlení se v hotelu do ulic nočního Yazdu,. V mešitě jsme se setkali se studentem místní univerzity, který nám na další den nabídl své služby za úplatu ve snesitelné výši. Domluvili jsme se s ním na ráno a zeptali se ho na případná páteční omezení. Řekl nám, že v pátek do mešit, do kterých chceme, můžeme, neboť ve městě jsou prý ještě nějaké speciální páteční mešity, ale i do těch bychom snad mohli. S touto vyčerpávající odpovědí se s námi rozloučil a my jsme místo k dalším architektonickým skvostům mohli vyrazit do cukrárny. Cestou jsme se ještě stavili v Internet café, odkud byly domů zaslány elektronické zdravice (Internet) a pak následovala decentní kavárenská konzumace (café). Cestou do hotelu nás ještě zlákala jedna velmi dobře zásobená cukrárna. Jazykové bariéry hravě odboural ukazováček a číslovka šeš (= šest). Plni dojmů jsme odešli do hotelu.

Pátek 13.8.

Ráno byl před naším hotelem připravený nejen student z minulého večera na motorce, ale i jeho kamarád s autem. Keprník se coby dobrodružná povaha rozhodl jet na motorce, což jsme mu všichni doporučovali, protože jinak by se musel mačkat v autě, že? Prvním cílem byly Věže ticha, zoroastrijské stavby na okraji Yazdu. Zoroastrijci nepohřbívali své mrtvé do země, ale ukládali je na ochozy těchto věží, kde je ptáci zčásti rozklovali, zčásti přesunuli do jámy uprostřed věže, kde se dříve či později všichni sešli. Dnes už problémy s mrtvými řeší jinak, což ubralo na malebnosti celého místa. Jinak je z těch dvou pahorků hezký výhled na Yazd pokrytý smogem a na okolní hory.

Odtud jsme se vydali zpět do centra k Chrámu ohně. Měli sice zavřeno, ale domorodý průvodce pro nás zařídil otevření a tak jsme mohli stát nablízku ohně, udržovaného od 7. století. Pak jsme popojeli k velkému ozdobnému portálu, z jehož věží je hezká vyhlídka na yazdské staré město, do jehož úzkých uliček nás o pár minut později naši přátelé zavezli. Před portálem byla podivná konstrukce, která slouží muslimům při poutích; obloží ji koberci a pak s ní putují.

Další zastávkou byla budova, nazývaná Alexandrovo vězení. Zde jsme obdivovali zejména letitou nádobu s pípou a kámen na kterém byly vyryty výjevy z doby před 3000 (?) a více lety. Odtud jsme se přesunuli k poslednímu zastavení, Yazdským zahradám.

Íránci žijí v krajině, v níž jsou zastoupeny zejména tyto složky: pouště, polopouště a skalnatá pohoří. Země je možná zajímavá z hlediska geologického, ale cestování v ní rozhodně není pastva pro oči. Proto Íránci milují přírodu a pečují o své parky a trávníky, které jim vynahrazují zeleň, kterou jim osud odepřel, a proto se nám náš průvodce pochlubil místní atrakcí, která by v našich podmínkách nikoho neohromila. Byla to plocha obehnaná zdí, připomínající botanickou zahradu, ve které se pěstují samé užitečné rostliny. Mnohem zajímavější pro nás byl altánek, nad kterým se tyčila tzv. ”větrná věž”. Tyto věže ochlazují důmyslným (a nám neznámým) způsobem prostory pod sebou a fungují jako klimatizace. Ze zahrad jsme jeli zpět k Velké mešitě, kde jsme zaplatili za poskytnuté služby a rozloučili se s oběma íránci. Za celé dopoledne jsme dali 100 000 R. celkem. Kdybychom se po Yazdu pohybovali sami, museli bychom zaplatit minimálně tu stejnou částku za taxíky a vstupné (u kterého nám uhádal slevu 60 000 R), takže využít jeho služeb bylo výhodné.

Prohlídka města pod jeho vedením byla vyčerpávající a tak jsme po jeho odchodu odpočívali v mešitě. Nedostalo se na mě místo k sezení, což mě rozladilo a rozhodl jsem se pohovořit o naší finanční situaci. V tu chvíli ovšem jak cestovní plán, tak i budoucí výdaje závisely na ochotě úředníků v Esfahánu, tedy se nedali předvídat. S tímto výsledkem byla rozprava o rozpočtu a jeho případném schodku ukončena a expedice se vydala na průzkum úzkých ulic a malebných zákoutí starého Yazdu. Po chvíli bloumání jsme se dostatečně pokochali a tudíž mohli opustit Yazd s vědomím, že to nejzajímavější nám neuniklo.

Na yazdském autobusovém nádraží bylo poměrně rušno, alespoň ve srovnání s vylidněnými ulicemi v centru. Přest si nás nikdo moc nevšímal, protože všichni byli zaujati televizí, ve které řádil Aligátor (made in USA) a Tom a Jerry. Nikdo z televizních diváků se ale nepobavil tak dobře jako my, kteří jsme sháněli lístky do Esfahánu. Po celé délce jednoho křídla budovy se táhli kanceláře autobusových společností, ve kterých se rozvalovali lidé s upadlou pracovní morálkou. Aby byly lístky sehnány co nejdříve, vypravili se na výzvědy tři obětavci. Každý z nich začal u jiného okýnka, ale odtud všichni postupovali podle stejného scénáře – “Tady nic, zkuste to v čísle 2,5,9,1,16,...”. Jsem si jistý, že u každého okénka byli všichni alespoň jednou. Íránci přesto nevykazovali žádné známky nepochopení či netrpělivosti a ochotně je posílali dál. Milí lidé, tolik nám chtěli pomoci. Nebo snad ....?! Ne, to není možné!

Nakonec se podařilo sehnat lístky, bohužel odjezd byl v 18⁰⁰. Vzhledem k tomu, že bylo lehce po poledni, měli jsme před sebou další zahálčivé odpoledne na terminálu. Nebyli jsme v tom sami. V kanceláři přímo proti nám seděl zaměstnanec s mobilním telefonem a dělal to samé, co my. Snažil se ležet na židli, usínal a nečekaně se probouzel a tvářil se velmi vyčerpaně. Když přišel zákazník, poslal za ním podřízeného. Keprník to coby student ekonomie ohodnotil několika výstižnými větami, které zakončil úvahou o výkonnosti orientálních ekonomik. Zdálo se mu jisté, že až vedoucí pracovník odnaproti odejde do důchodu, ekonomická úroveň vzroste. Tato celkem stravitelná myšlenka nám připomněla, že máme hlad a vydali jsme se do blízkého bufetu s pátečním provozem.

Dali jsme si osvědčený hamburger (made in Irán) a oblíbenou limonádu ZAM – ZAM PIPI. Zatímco obchodník cpal do vek, co mu přišlo pod ruku, my jsme se rozhlíželi po jeho království, kterého se uklízečka zřejmě štítila, do kterého ale naše výprava docela dobře zapadla. Objednané jídlo bylo brzy hotové a my se do něj s chutí pustili. Když jsme se dostali asi do dvou třetin, všimli jsme si, že obchodník klidně vyhazuje rajčata, která se mu nepodařilo nacpat do našich porcí. Jeho kolega mu přinesl čerstvá.

V autobuse nás už další pohromy pátečního dne nepotkaly a do Esfahánu jsme vjeli kolem půlnoci.

Sobota 14.8.

Ranní vstávání (= přemýšlení na lůžku, zda už vstát či ještě ne) v hotelu Amir Kabir bylo příjemným úvodem do katastrofálního dne. Prvním bodem programu byl pokus o prodloužení víz. Na stanici ale nebyli ochotni prodloužit víza ani o jeden den, přestože jsme sehráli několik přesvědčivých scének na téma ”krásná, ale velká” a naznačili možnost úplatku tak, jak to jen naznačit lze, aniž by člověk mohl být nařčen z úplatkářství. Vrátili jsme se do hotelu a zahájili mohutnou telefonní kampaň. Volali jsme do Istanbulu a zamluvili místa v autobuse do Brna na příští sobotu, neboť bylo jasné, že v Íránu nezůstaneme tak dlouho, jak bychom si přáli. Vzápětí se do věci vložil majitel hotelu, který nabídl pomoc s tím, že “colonel is my friend”, a zavolal mu na stanici Bohužel zas takový kamarád s ním nebyl, ale jeho snahu jsme ocenili a tímto mu děláme reklamu. Potom jsme volali do Shirázu, kde nám víza prodloužili poprvé, a žádali radu, co dál. Poradili nám, abychom navštívili kancelář guvernéra, což jsme ihned učinili. Narazili jsme tam na Íránce, který studoval v USA a pak se vrátil do rodné země, kde si ho za to náležitě cenili. Slíbil nám zařídit prodloužení, abychom prý viděli, že Íránci nejsou tak špatní, jak je líčí nepřátelská média. Představa demonstrace dobré vůle byla ovšem pro íránskou byrokracii natolik odporná, že s ní nechtěli mít nic společného, a i přes naléhání místního prominenta, podporovaného vrátným a zevlujícím vojákem, trvali na svém. Poděkovali jsme americkému Íránci za jeho snahu a odebrali se zpět do hotelu, který nám sloužil jako základna. Tam jsme seděli ve dvoře a propadali trudnomyslnosti. Vítek začal se zájmem studovat mapu Turecka, aby si udělal představu, kde strávíme dny tureckého vyhnanstí.

Zbýval nám už jen jeden kontakt na pana X.v Teheránu, který zařídil Keprník přes známé svých známých. Pan X se informoval na ministerstvu v Teheránu a řekl, že tam by to prodloužení snad šlo zařídit. Povzbuzeni na duchu jsme mu odfaxovali kopie pasů a vydali se na nádraží, abychom se co nejdříve dostali do Teheránu a mohli ho osobně podpořit v jeho boji za naši věc.

Po krátkém rozloučení s majitelem hotelu jsme vyrazili na nádraží, kde se ukázalo, že všechny autobusy do Teheránu jsou obsazeny. Během usilovného shánění lístků jsme v jedné kanceláři narazili na hocha, který se nějak dozvěděl, že máme problémy s vízy, a který nám lístky zařídil. Pravděpodobně nám prodal lístky, které měl zamluvené někdo jiný. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč na něj ti lidé tak křičeli.

Do Teheránu jsme dorazili navečer. Na nádraží už nás očekával náš hostitel, který o nás během pobytu v Teheránu pečoval přímo vzorně. Zařídil nám ubytování a pro přesun najal dva taxíky. Bylo to divoká jízda. Náš taxikář byl rychlejší, ale nevěděl, kam to vlastně má jet. Proto se neustále otáčel dozadu a kontroloval, zda jede správně. To se málem stalo osudné jednomu dědovi, který si to hrnul na pionýrovi ve nejrychlejším pruhu a který se najednou rozhodl přejet přes tři pruhy do toho nejpomalejšího, což bez zbytečného upozorňování učinil. Minuli jsme ho o pár čísel a tím narušili jeho psychickou pohodu. Na červenou jsme zastavili v jedné řadě s dalšími pěti auty. Pruhy byly jenom čtyři, ale kdo by to počítal, že? Hlavní bylo stát na startovní čáře a vyrazit co nejdříve. Podobných lokálních zajímavostí silničního provozu bylo nepočítaně a doporučuji je zkoumat přímo na místě. Každá jízda v Teheránu je nezapomenutelná. Jestli jste znudění a život pro vás zevšedněl, nastupte v Teheránu do taxíku a řekněte, že spěcháte.

Neděle 15.8.

Po ránu jsme s naším hostitelem vytáhli do boje s úřednicko-vojenskou hydrou. V jejím doupěti jsme nenápadně předběhli hodně čekajících Pákistánců a Afgánců a dostali se do místnosti, kde jich bylo ještě víc. Pan X. pro nás vybojoval formuláře, které jsme vyplnili a i s pasy odevzdali. To už bylo jasné, že prodloužení získáme a že budeme moci zakončit expedici výstupem na Mt. Damavand (5 671 m. n. m.), nejvyšší sopku Asie.

K hoře jsme vyrazili po poledni a do základního tábora (vesnice Reine) jsme se dostali kolem čtvrté hodiny. Odtud jsme jeli s místním vydřiduchem, který provozoval kyvadlovou dopravu mezi Reine a druhým výškovým táborem (cca 3 000 m.n.m.), do kterého nás přivezl v pět hodin. Z něho jsme se vydali se pěšky do třetího tábora (Shelter III.) ve výšce kolem 4 000 m.n.m. Podle průvodce trvá cesta k němu zhruba 4 hodiny, takže bylo jasné, že vlastní hledání boudy bude probíhat za šera, a v případě neúspěchu stavba stanu za tmy. Kolem osmé hodiny večer byla v houstnoucím šeru zahlédnuta tyčkovitá konstrukce, k níž jsme dorazili přesně v devět hodin. Ve správnou dobu na správné místo. V nalezené boudě byli tři Íránci, kteří chtěli stejně jako my vyrazit následujícího rána k vrcholu.

Má očekávání, týkající se přípravy večeře, se nesetkala s takovým ohlasem, jaký jsem očekával, a proto se nevařilo. Bylo vybrána strava prostá, zato výživná (müsli). Zájem byl minimální. Dosažená výška se už začala projevovat, i když nechutenství nalomených kamarádů se nevztahovalo např. na čokoládu. Koala navrhl malou vycházku před usnutím pro lepší aklimatizaci, což mi připadlo jako dobrý nápad. Byl jsem jediný. Vyšli jsme před chatu a během měření teploty se rozhlíželi ve tmě. Na jihu byla vidět světla nočního Teheránu, na protějších svazích světla horských vesnic. Když teploměr ukazoval 6⁰C, rozhodli jsme se s Koalou, že to nám stačí a vycházku ukončili. V boudě jsme strávili noc.

Pondělí 16.8.

Kdo chce dojít na vrchol hory, dokud ještě není zahalena v mracích, měl by vstát kolem třetí hodiny ráno a vyrazit. V noci jsem se několikrát probudil a poslouchal, jak venku fouká dost silný vítr a třetí hodinu jsem proto raději zaspal. Jiní naopak moc nespali, ale nebylo to proto, že by se nemohli dočkat výstupu. V řídkém vzduchu jim nebylo moc dobře. Dokonce i ti Íránci se k ničemu neměli, takže vítr, znechucený marným úsilím, přestal foukat ve chvíli, kdy jsme lezli ze spacáků.

Bylo krásné horské ráno, když jsme začali stoupat vzhůru. Cestou se výprava rozdělila na dvě části. Trojice Keprník, Klokan a Vítek se odpojili ve výšce kolem 4 600 m., Koala s Okapem a se mnou pokračoval výš. Někde u ledopádu nás předběhli Íránci - spolunocležníci. Bylo to ve výšce kolem 5 000 m. a my jsme se rozhodovali, jestli to neotočíme. Už hezkou chvíli se kolem vrcholu hromadily tmavé mraky a když zahřmělo, usoudili jsme, že hor jsme si už užili dostatečně a zahájili sestup. Pozdě! Po pár krocích před nás sjel blesk. Svalili jsme se na zem a doplazili se ke kameni, o kterém by se dalo prohlásit že byl převislý. Lepší ochrana před bleskem nás nenapadla. (Máte-li nějaké zkušenosti, napište..)

Blesky blýskaly a začaly padat drobné kroupy, které na nás roztávali, studili a vyvolávali v nás smíšené pocity. Asi po 15 minutách se bouře přesunula za zábavou na severní svah a napětí opadlo. Shora utíkali tři Íránci, aby se pochlubili těm třem povalečům, že měli na holích a cepínu Eliášovi ohně (tj. taktní upozornění, že se dotyčný nalézá na správném místě v nesprávnou dobu). Zvedli jsme se a pokračovali s nimi dolů. Nejstarší z nich se v místních svazích vyznal a tak nás nevedl cestou, kterou jsme přišli, ale víc vpravo štěrkovištěm, ve kterém se sestup značně urychlil. Na každém kroku se noha svezla se štěrkem a tak jsme čtyřhodinový výstup sešli za dvě hodiny.

Skupina Keprník & Klokan & Vítek se také nenudila. Těsně po jejich návratu do chaty se začali trousit první turisté z 2. tábora a osli s jejich zavazadly z téhož místa. Pro unaveného a zmoklého Íránce nebylo většího blaha než rozvalit se do našich rozprostřených spacáků. Když ho vykázali, přišel druhý a udělal totéž. Naši kamarádi pochopili, že budou muset hájit spacáky vlastními těly a tak jsme je po příchodu našli, jak spokojeně odpočívají ve vodorovné poloze. Mezitím se chata začala plnit a plnit se nepřestala. Večer už tam mohlo být přes 50 Íránců. Na dřevěné desce, kde jsme předcházející noci spali 4, nás tuto noc spalo všech 6 i s batohy. Přesto někteří příchozí měli pocit, že se nemístně rozvalujeme. Do jedenácti vládla v íránských kolektivech družná zábava, ve tři hodiny ráno se začali vypravovat první turisté na cestu k vrcholu. Ti poslední odešli před sedmou. Byla to noc plná vášní.

Úterý 17.8.

Ráno jsme byly polomrtví. Z mlh však vstal jasný den a před námi byla cesta dolů, takže se nálada postupně zlepšovala. Hned po snídani jsme opustili Shelter III. a vydali se zpět k civilizaci. Cestou dolů nás míjel početný dav mladých lidí stoupajících vzhůru. Další den jsme se v Tehran Times dočetli, že to bylo 150 studentů univerzity Džihád, kteří se při příležitosti 20. výročí založení školy rozhodli vystoupit na vrchol. Uplynulá noc v Shelter III. byla spíše noční můrou, ale jak vidno, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.

Sestupovali jsme svižně a brzy se dostali do míst, kde bylo možno odložit kulicha a jiné, již nepotřebné vrstvy. Taky jsme se vyfotili s vrcholem v pozadí a snědli poslední čokoládu.

Pěšky jsme pokračovali i z tábora č.2 do vesnice Reine, odkud jsme před dvěma dny vyrazili. Cestou sprchlo. V Reine jsme se rozhodli počkat na autobus a odháněli místního otrapu, který nabízel odvoz autem svého kamaráda a přitom drze tvrdil, že je to velmi výhodná nabídka. Po příjezdu autobusu pohovořil s řidičem a po rychlém odjezdu autobusu nám namlouval, že už nebyla volná místa.

Za těchto okolností jsme přehodnotili svůj postoj k jeho nabídce a docenili její výhodnost. Íránec rychle splašil kamaráda, který vzápětí přistavil svůj kočár. Byl to typický americký bourák – řazení u volantu, vpředu sedadlo po celé délce vozu, za ním další a za ním íránský zlepšovák – další sedadlo, tentokrát obrácené zády ke směru jízdy. Jediný funkční přístroj na palubní desce byl měřič benzínu. Přesto auto vyvíjelo solidní rychlost a dokonce předjelo několik jiných samohybů.

V Teheránu se nás opět ujal náš íránský hostitel. Nebudu popisovat, jak dobře jsme se měli, protože by Ti to, milý cestovateli, bylo jen k zlosti. Na takovou úroveň se nikdy nedostaneš, tak jako bychom se na ni nevyšvihli ani my, nebýt byrokratických obstrukcí.

Středa 18.8.

Ráno jsme si vyzvedli pasy s prodloužením a ještě ten den jsme chtěli vyrazit k tureckým hranicím, abychom měli jistotu, že stihneme autobus, odjíždějící v sobotu z Istanbulu. Náš hostitel, znalý místních poměrů, nám zařídil lístky za $11 do autobusu, jehož parametry mohly směle soupeřit s evropským standardem. Naložili jsme batohy do zavazadlového prostoru a čekali na odjezd. Místo řidiče přišel zaměstnanec dopravní společnosti a sdělil nám, že Turecko kvůli zemětřesení uzavřelo hranice.

Vrátili jsme lístky a začali přemýšlet, jak z toho ven. Geniální mozky naší výpravy vymysleli výborný plán ústupu, který byl ihned realizován. Byly zakoupeny lístky do Baku v Ázerbajdžánu s tím, že “...až tam budem, tak uvidíme”. Odtamtud jsme chtěli pokračovat přes Rusko a dál podle okolností buď skrz Bělorusko nebo Ukrajinu. Protože odjezd do Baku byl plánován až na osmou hodinu večer, měli jsme čtyři hodiny času na shánění užitečných informací (vízové povinnosti, mapy, ...). Nejdřív jsme zavolali na českou ambasádu v Teheránu. Tam nám nebyli schopni říct, co je třeba ke vstupu do Azerbajdžánu, ale dali nám telefonní číslo do Černínského paláce v Praze, “kde to určitě budou vědět.” Děkujeme!

Pana X, který se s námi přišel rozloučit, vzniklá situace zaujala a rozhodl se nám pomoci. Šel také shánět užitečné informace a mimo jiné zjistil, že autobusy do Turecka opět mohou. Připravil nás tak o jízdu Dagestánem, ale to jsme ještě nevěděli, o co přicházíme, a tak nám to ani nebylo líto. Znovu byly zakoupeny lístky, tentokrát za $15, a náš hostitel nás znovu vyprovodil k autobusu. Pohledem na Památník svobody jsme se rozloučili s Teheránem.

Nerozloučili jsme se ovšem s Íránci. Poskoci v autobuse byli obzvláště nepříjemní a stále se v tom zdokonalovali. Nejdřív zakázali používat volná sedadla a navečer vykázali Klokana z uličky, kde ležel. Hned se tam natáhli sami a zvedli se jen tehdy, když potřebovali upozornit cestující, že v uličce se nesmí ležet. Potom nám na videu pustili íránský psychologický film a na tureckém území promítli tureckou hitparádu, což nás dorazilo. Některé hity jsme si moc dobře pamatovali z toulek po Turecku 97´.

Pátek 20.8.

Do Istanbulu jsme dorazili dopoledne. Bylo po zemětřesení, což se projevovalo zejména množstvím lidí ubytovaných v parcích. Při shánění hotelu jsme se chtěli vyhnout Orient Youth Hostelu, se kterým jsme neměli moc dobré zkušenosti. Nakonec jsme skončili asi o 50 metrů vedle v hostelu vyšší kategorie.

Po hygieně a krátkém odpočinku se naše výprava odebrala na prohlídku Justiniánových katakomb. Okap potom pokračoval do paláce Topkapi obdivovat šutry otesané zručnými řemeslníky a ohlodané zubem času. Ostatní šli k moři, ve kterém chtěl Keprník smočit ruku. Když tak učinil, začali jsme hledat zákoutí, kde bychom mohli nerušeně odpočívat. Bohužel, nemohli jsme najít žádné takové, které by vyhovovalo všem a tak jsme místo zahálky chodili po městě a navzájem si vysvětlovali, co se nám na tom či onom místě nelíbí. To správné místo bylo nalezeno až po návratu do zahrad paláce Topkapi, kde si už nikdo netroufnul upozorňovat na případné nedostatky a vyzývat k dalšímu hledání.

Na večer byla plánována slavnostní večeře. Poučeni z odpoledního hledání ”vhodného místa” jsme zapadli do první hospody, o které jsme byli přesvědčeni, že na ni máme. Po večeři následoval návrat do hotelu, na jehož terase jsme strávili zbytek večera a dopřávali si efezského plzeňského, čepovaného ve sklepním baru, a doutníků, které jsem původně vezl coby dárky pro přátelské domorodce. Za zády jsme měli Hagiu Sofiu a Modrou mešitu, před sebou moře a maják, který nás v pravidelných intervalech osvětloval. V ospalé atmosféře toho večera jsme probrali plány do příštích let.

Sobota 21.8.

Ráno po snídani jsme se sbalili a v letní zahrádce před hostelem si užívali poslední chvilky před odjezdem domů. Okap chtěl ještě vyzkoušet tabák, který si koupil v bazaru. Začal ho cpát do dýmky, přestože tabák byl vlhký a vazký a vzbuzoval v nás nedůvěru. Keprník měl pocit, že je to tabák do vodních dýmek a hned se s námi o tento pocit podělil. Dále pak několika vhodně formulovanými větami o nedostatku soudnosti utvrdil Okapa v přesvědčení o správnosti jeho počínaní. Zbytek výpravy neměl, co by dodal, a setrvával v napjatém očekávání. Když si Okap dýmku pořádně nacpal, začal zapalovat. Po chvíli přestal plýtvat sirkami a hluboce se zamyslel nad slovy svého kamaráda. A nalezl v nich nepatrné zrnko pravdy, které v něm vzbudilo jisté pochyby o správnosti jeho počínání. Při vysypávání dýmky měl Okap problémy ještě větší než při jejím nacpávání, protože tabáku se v jeho dýmce jaksi zalíbilo a nechtěl ji opustit.

Tento neúspěch si Okap vynahradil na turecko-bulharských hranicích. Zatímco my šli do duty-free obchodů čistě ze zájmu a z touhy po poznání, on tam zakoupil celkem 30 doutníků v celkové hodnotě 30 DM!

No řekněte, co víc byste ještě chtěli vědět?